Obor personální řízení zažívá v 21. století obrovský rozmach. S tím se také samozřejmě pojí představy i perfektní domněnky o osobě, která by tomuto řemeslu měla rozumět nejlépe, tím tedy nemyslím nikoho jiného než samotného personalistu. Osoba, jejímž úkolem není pouhé řízení, organizování nebo – pokud vezmu expresivní přirovnání – poroučení, protože pokud budeme hovořit z místa těch, kteří nenarazili na profesionální personalisty a jejich jednání a zaměstnanci mají, bohužel, v hlavě již svoji pragmatičnost, kterou těžko máme právo někomu z hlavy vypáčit, neuděláme zhola nic, abychom dokázali tyto ublížené duše ukonejšit a ujistit je, že se v podstatě potkali s někým, kdo byl pouze panovačným, a že s personalistikou má takto smýšlející člověk sotva co společného.
 

Velká otázka, se kterou se budou muset potýkat

Personalisté se v následujících desetiletích budou muset začít zaobírat otázkou, jak vyřešit zaplnění pracovních míst čím dál, tím více stárnoucí populací. Jejich stěžejním úkolem bude vymýšlení podmínek a kompromisů, díky kterým udrží svoje zaměstnance nadále ve firmě. Změní se tak celkové a obecné přístupy ke starším lidem, ke kterým personalistika vzhlíží spíše negativně?
 

Nevystudovaní jdou do personalistiky, vystudovaní jdou naopak pryč

Málokdo, kdo vystuduje personální řízení, nastupuje na místo personalisty. Bývá zvykem, že je personalista v podstatě i manažerem, který prochází celou firmou a v podstatě zde všechny zná, řídí, kontroluje, organizuje práci, diskutuje s pracovníky jak na nižších, tak na vyšší pozicích. Činností, schopností, vlastností a nároků na personalistu se už tak nachází mnoho. Být tělem a duší kousek psychologa, stratéga, přítele, manažera, umět skloubit tyto vlastnosti a zároveň je již i mít a nadále rozvíjet – celý tento proces a růst jedné osoby je relativně náročný.