Těším se na auto

Vždycky jsem byla blázen do aut. Těšila jsem se, až budu moct řídit auto, abych se mohla dostat tam kam zrovna potřebuji. Neměla jsem totiž ráda se spoléhat na to, když jsem musela čekat na zastávce na autobus anebo na vlak. Ani nevíte, jak moc mě to stresovalo, když jsem stála na zastávce a třeba začalo hustě chumelit anebo pršet. A protože ta jedna zastávka, kterou mám nejblíž a v domu, tak ta je nezastřešená. Ani v okolí není žádný strom, kam by se třeba před sněhem nebo deštěm dalo schovat. Takže pokud chci vždycky někam dále jet, není třeba vhodné počasí na koloběžku nebo kolo, tak musím jet samozřejmě autobusem.

Moc mě baví řídit.

A řeknu vám, že to vůbec není ideální. Nejenom, že tam můžu taky chytit třeba kdejakou chřipku nebo angínu, ale je to velice nepohodlné. A protože já totiž pracuji na třísměnný provoz. Takže si jistě dokážete představit, jaká je to pro mě pohroma, když se mám dostat z vesnice se někam do města, když mám v práci noční směnu. A většinou musím jet o hodinu a půl dříve, protože dříve jinak bych se tam do práce už nedostala. A pochybuji, že by mi zaměstnavatel toleroval to, že si do práce jezdím třeba o hodinu později, než mám. A když jsem se svého zaměstnavatele ptala, jestli bych si mohla přijet o hodinu později, že bych si potom ten čas samozřejmě nadpracovala, ale bohužel to nedopadlo.

Autobus a vlak mě moc nebaví.

Takhle zaměstnavatel to nechce, protože prý má málo zaměstnanců a prý potřebuje zaměstnance tak, jak mají chodit. Mrzelo mě to a štvalo, na druhou stranu jsem to zase chápala, protože práce je práce a každý má rozvrženou práci opravdu jinak. Takže jsem takto u zaměstnavatele nepochodila. Mrzelo mě to, protože takhle vlastně velice často ztrácím hodinu a půl. Takže tady nepřipadá nic jiného v úvahu než to, abych měla auto. Bez auta budu prostě nahraná, a to mě bude dost vadit.